V dnešní době skoro nikdo nemá čas. Nikdo si nenajde čas ani na základní věci týkající se jeho samotného. A nenajde si čas ani na zlepšení sebe, své kondice a svého zdraví. Skutečně? Nemá čas a nebo se mu jen nechce?
Nejčastější reakcí na otázku cvičení bývá výmluvné zavrávorání dozadu, rozhození rukama, pohled stranou a bleskurychlá odpověď: „Ale já na to nemám čas, víš.“ Z mé strany proběhlo již nekonečno marných pokusů, návrhů a snah o nalezení aspoň několika desítek minut pro tyto časově tolik zaneprázdněné nešťastníky, kteří mají o tolik kratších 24 hodin denně než já a ostatní cvičící šťastlivci. Než mi po pár letech došlo, nakolik to je zbytečné. Tak jako si stěžující člověk nestěžuje proto, abyste mu nabídli řešení, ale proto, abyste si ho vyslechli, stejně tak je odpověď ohledně nedostatku času pokusem o zakončení daného tématu se snahou vyváznout z daného problému ještě i s pocitem určité cti, kdy daný člověk předstírá, že by sice cvičit chtěl, ale že vlastně nemůže. Legrační je však pokračování takového rozhovoru, kdy vám dotyčný odvykládá děj všech filmů a seriálů posledního týdne, popíše všechny hospodské zážitky a postěžuje si na nudný poopiční víkend.
Kdysi jsem četl článek o tom, jak Arnold Schwarzenegger násilím vniknul do zamčené posilovny, aby mohl cvičit. To je přesný opak, naprosté odhodlání bez kompromisů. Je přirozené nechtít dělat něco namáhavého. Ale vize zlepšení sebe sama by měla být nejlepším hnacím motorem všech odpočívajících. Vědomí toho, že vás nemůže nic zastavit. Kdysi jsem měl zranění (poraněná pánev), kdy jsem nemohl ani chodit. Z postele na toaletu mi cesta trvala 20 minut a to jsem na ni přitom téměř mohl dosáhnout. Pohyboval jsem se natolik nedůstojně pomalou rychlostí, že i želvy na mě s opovržením odmítaly čekat. Ale řekl jsem si, že i když bolestí nemůžu chodit, tak při troše snahy můžu sedět a bez problému ležet. Takže by bylo naprostým zoufalstvím takto trávit čas. Obětoval jsem pár desítek minut na přesun do auta a chvíli na to už jsem se válel na benchové lavičce pod sto a více kilovým závažím. A že to bolelo i vleže. Ale nepřijít, to by znamenalo prohrát. A můj cíl byl tehdy ještě hodně daleko.
Toto je asi opačný konec extrému, asi nejideálnější by bylo najít rovnováhu někde uprostřed. Pokud by člověku někdo řekl, ať týden nejí, asi by těžko bral ohled na to, zda mu jídlo zabíra nebo nezabírá čas. Je to nutná potřeba. Pokud člověk ze svého cvičení a pravidelné stravy udělá potřebu, nedílnou a neodmyslitelnou součást svého života, pak už se nikdy nestane, že by neměl čas. On ho totiž má, v 99% případů ho má, jen si ho najít. Jen si ho chtít najít . Ale musí se z toho chtě nechtě radikálním řezem udělat priorita číslo jedna. V hlavě by mělo znít NELZE NEJÍT. Vždy přijde něco, co bude lákavější. Posezení s přateli, grilování, voda, výlet… Ale vše jde zorganizovat. Je to extrémní? Asi ano, ale to nevadí, protože to stojí za to.
Tím, že někomu předložíte výmluvu, proč máte nadváhu, nebo proč nemáte chtěné svaly, ze sebe v jeho očích neuděláte člověka s lepšími výsledky. Tím se omlouváte pouze sami před sebou. Protože jemu je to jedno, tady jde o vás.
Takže nezapomeňte – nejde o to hledat důvody, proč něco nejde. Jde o to hledat důvody, proč by to mělo jít.
